NEJM

Orální TAK-994 pro léčbu narkolepsie typu I

Narkolepsie je závažné, těžko léčitelné onemocnění. V této studii autoři podávali osobám s narkolepsií typu I TAK-994, což je selektivní agonista orexinového receptoru 2. Lék byl užíván 2krát denně v dávkách 30, 90 nebo 180 mg nebo pacienti dostávali placebo.
Primární výstup byl definován jako průměrná změna po osmi týdnech v porovnání se vstupním stavem v mnoha parametrech, např. průměrná spánková latence dle testu schopnosti zůstat vzhůru (MWT; Maintenance of Wakefulness test), rozsah 0 až 40 minut, schopnost zůstat vzhůru ≥20 minut.
Průměrné změny průměrné latence spánku dle MWT do 8. týdne ve skupině s 30 mg TAK-994 byly 23,9 minuty, ve skupině s 90 mg 27,4 minuty, ve skupině se 180 mg 32,6 minuty a ve skupině s placebem 2,5 minuty. Sekundární výstup byl hodnocen dle ESS (Epworth Sleepiness Scale; 0 až 24 bodů, vyšší hodnoty jsou známkovou vyšší spavosti během dne). Průměrné změny ESS byly následující: –12,2 ve skupině 30 mg, –13,5 ve skupině 90 mg, –15,1 ve skupině 180 mg TAK-994 a –2,1 ve skupině s placebem. Týdenní výskyt kataplexie byl 0,27 ve skupině 30 mg, 1,14 ve skupině 90 mg, 0,88 ve skupině 180 mg TAK-994 a 5,83 ve skupině s placebem. Celkem 44 z 56 pacientů (79 %) užívajících TAK-994 mělo nežádoucí účinky, nejčastěji se jednalo o častější močení. U pěti pacientů došlo ke klinicky významnému zvýšení hladin jaterních enzymů a u třech pacientů došlo k poškození jater. Užívání léku vedlo k výraznému zlepšení narkolepsie, ale je zde vysoké hepatotoxické riziko.

https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa2301940

Icodec vs. glargin v léčbě diabetu druhého typu
Diabetes druhého typu je možné zvládat pomocí diety a perorálních léků. Tato 78 týdnů trvající studie sledovala výsledky podávání inzulin icodecu 1× týdně vs. inzulin glarginu U100 1× denně. Primárním výstupem byly změny hodnot glykovaného hemoglobinu. Celkem 492 pacientů bylo rozděleno do skupin 1:1. Výraznější redukce glykovaného hemoglobinu bylo dosaženo u pacientů s icodecem. V rámci sekundárního výstupu, tj. procento doby trvání v glykemickém rozpětí 70 až 180 mg/dl, byly výsledeky lepší u pacientů s icodecem. V rámci sledování hypoglykemických epizod byl nižší výskyt u pacientů s glarginem. Výsledky ukazují, že lepší kontroly glykémie je možné dosáhnout pomocí icodecu v porovnání s glarginem.
https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa2303208

Bibliografické údaje: